Louis Garrel přijel okouzlit Febiofest se svým druhým režijním počinem Věrní nevěrní. V něm si opět sám zahrál, muže jménem Abel. “Je to taková maska, možná to jméno nechám i do dalšího filmu. Trochu tím imituju Arnauda Desplechina, který tím imituje Philipa Rotha,” vysvětlil na debatě s diváky, proč se jeho postava jmenuj stejně jako v jeho režijním debutu Dva přátelé.
Během živé diskuse se publikum například dozvědělo, proč Garrel ve svých filmech rád hraje a obsazuje do nich své blízké, v novince svou manželku Laetitii Castu. “Jako režisér se můžete trochu nudit. Režisér je na place otcem všech a herec zase dítě všech. Baví mě být obojí. Mám rád tu schizofrenii. A když hrajete s ženou, kterou dobře znáte, hned do filmu dostanete něco reálného. Navíc jsem na to zvyklý. Můj otec je režisér a matka herečka. Jako dítě jsem hrál ve filmu, kde můj otec hrál mého otce, má matka mou matku, bývalá přítelkyně otce jeho bývalou přítelkyni a můj děda mého dědu. Takže neobsazuju příbuzné proto, že jim můžu zaplatit méně. Je to taková rodinná tradice, jako u cirkusáků.”
Divákům Garrel také prozradil, co všechno je ve filmu Věrní nevěrní, který 4. dubna vstupuje do českých kin, autobiografické (“I já jsem jako dítě tajně nahrával své rodiče v ložnici.”). Nebo co dělá, když zrovna nepracuje. “Někdy lyžuju. Pak chodím v Paříži do kavárny a jak postava z filmu Jacquese Tatiho pozoruju, jak jsou lidi vtipní. Taky beru léky proti úzkosti. Jednou jsem měl záchvat úzkosti v taxíku, tak jsem si pustil rozhovor s Woody Allenem, abych se uklidnil. Ale zrovna tam byl Allen smutný a na otázku, proč točí film ročně, odpovídal, že jinak začne přemýšlet, jaký má svět smysl a proč je tak prázdný.”